Krát dva

I když byla celá planeta dávno přesvědčená, že nikdy neporodím a už navždycky zůstanu jako bójka s nohama, nakonec jsme překvapili.

Po tisícé stupidní otázce “Tak ještě nic?“ už to naše holčička nevydržela a konečně využila dlouho nabízený opušťák.

Jakmile cestou ven zjistila, že není návratu, rozhodla se celý proces zrození zase zabalit. Začala couvat. Válet sudy. Ve snaze nedat nikomu nic zadarmo se otočila na znak a zapřela se rukama o strop. Dokonce přistoupila ke krajnímu řešení oběšením. Byl to nelítostný souboj. Ještě když ji porodník tahal za nohu z Macochy v mámině břiše, kladla odpor a snažila se urvat mi ledvinu. Anebo aspoň prokopnout játra. Vylezla z toho celá šišatá, ale se ctí. A já mám konečně pořádnou, zabijáckou jizvu. Dvojitou, protože stejný východ zvolil před třemi lety i holčičky brácha.

„Jedno dítě, žádný dítě,“ slyšela jsem před porodem tolikrát, až jsem málem uvěřila, že jsem až doposud byla bezdětná. V očekávání hotového Armagedonu jsem se připravila na nejhorší. Zatím mi přijde, že to nejdrásavější, s čím se potýkáme, je návrat pokaděných svršků. Namísto chaosu a hysterie zaplavila náš domov harmonie, pohoda a všeobjímající láska. Dny protkané neutuchajícím řevem ujišťujícím, že je naše miminko živé, zdravé a plné sil, zalil uklidňující stereotyp. Coby kojící matka mám navíc výsostné právo zažívat to i v noci. Nadšený prvorozený kolem nového objektu vzrušeně parkuje angličáky a vytváří tak tomu andílkovi pitoreskní svatozář. Hlava rodiny se z práce vrací do energizujícího, dynamického prostředí. Nejím, nespím, netloustnu. Zkrátka druhé dítě vnáší do života samé benefity. Za jediný den toho stíhám tolik, co předtím za týden, což přičítám absolutnímu vymýcení prokrastinace. Zmizela i samozřejmost permamentně naklizeného bytu, která akorát věčně znepokojovala návštěvy. Úlisné mužské hvízdání při běhání je taky pryč. Stejně jako to běhání. A i kdybych čistě hypoteticky na pravidelný pohyb nárok měla, těžko bude někdo plýtvat dechem na funící pandu s prsama jak na gumicuku.

Ale aby ta idylka nebyla zas až tak moc idylická, férově přiznávám, že jsou oblasti, ve kterých ještě plavu, zatímco své nebohé potomstvo táhnu pod hladinou. Třeba venčení. Jak mám udržet tempo se synem na terénním odrážedle, když mi v kočárku spí carevna nesnášející drncání? Řešení, které se nabídlo samo, tedy nechat synka jezdit napřed a věřit, že není blbej, se neukázalo jako šťastné. Ještě teď mám před očima toho svýho šmudlu překonávajícího v dáli přede mnou řidítka saltem se dvěma vruty. Chtěl ve sjezdu mazácky přejet hluboký, odvodňovací rigol a dostal stopku. Samým rozčilením jsem ve strmé stráni opustila kočár s překvapenou holčičkou a rozeběhla se k jejímu inzultovanému bratrovi, abych vzápětí s hrabáním vysloužilého trabanta sprintovala zpátky. Převracející se kočárek jsem zachytila docela s rezervou a večer z podpostele vyhrabala lety zaprášenou učebnici fyziky. Bude se hodit nám všem.

A protože mám ráda výzvy, postavila jsem se problému čelem. Když synek vyslovil přání jet do terénu s pořádným bahnem, utáhla jsem tkaničky, dceru přikurtovala do kočárku jistícím pásem a odhodlaně kývla. Nasazené tempo mistra světa ve fourcrossu mě vyburcovalo ke zdvihu madla a s ním celého kočárku do vzduchu, což kromě proměny bytelného trojkoláku v nestabilní trakař přináší taky šikovnou eliminaci ostrých kopanců od šišek. Pravým okem jsem sledovala malého cyklistu, levým cestu před námi a protože prostřední oko nemám, proběhla jsem každým bahnem, utopila se v každé louži a na každém kořenu si zvrtla kotník. A když už terén nebyl ani na to jedno kolečko, kočárek jsem rozebrala a donesla na lepší úsek po kusech i se spícím pokladem. Domů jsem se vrátila s jazykem na vestě, tenisovým loktem a nohama obalenýma bahenní krustou prošpikovanou ostružinovým trním. Ale taky dvěma spokojenými dětmi. Heuréka!

Pro Ona Dnes