Iluze v háji
Za dva roky skutečně nečekané reality se mi o kebuli roztříštilo tolik cihel, že je s podivem, že jsem ještě živá. Pozitivní je, že už to spadlo celý. Teď jen odolat pokušení postavit s příchodem druhorozeného něco ještě mnohem naivnějšího a monstróznějšího.
Začalo to tenkrát už v porodnici, kam jsem si vedle hromady dalších blbostí sbalila taky doporučovanou noční košili a župan. Vzhledem k tomu, že jsem si rámcově dokázala představit, jak uboze může ženská po porodu vypadat, jsem výběru košile věnovala mimořádnou pozornost. O krátkém, elegantním župánku s růžovým lemem se rozepisovat snad ani nebudu. Když jsem se dva dny po porodu odhodlala poprvé bez nátlaku cizí osoby opustit nemocniční postel, abych se konečně zkulturnila a neděsila delegace, majzla mě do zátylku první z iluzí. Zoufalou situaci obličeje nepomohla zlepšit ani všechna líčidla západního světa. Furt jsem byla flekatá, oteklá a zelená. Přesně jako moje novorozeně. Jenže ono, na rozdíl ode mě, nikdy nevypadalo líp. Kombinace vyvýšeného sprchového koutu a rozpáraného břicha po císaři mě zase naprosto vyautovala z možnosti jakékoliv základní očisty. Tak aspoň tu košilku! Ačkoliv mi ještě před třemi dny seděla jak ulitá, tentokrát ji bez varování opustila obě prsa, honila jsem je málem až na chodbě. Župánek ze dna tašky už se mi jen vysmál do ksichtu. Fakt, že při odchodu z porodnice budu mít břicho větší než při příchodu už mě nijak nerozhodil. S rozkošným miminkem v rozkošném proutěném košíku mohla konečně začít rodinná idylka. Informace o laktační psychóze jsem začala schraňovat záhy poté, co byl košík z dalšího užívání diskvalifikován, neb dítě spalo jedině u těch vykutálených melounů. Partner raději na měsíc vyklidil pole a odjel lyžovat. Na lednici se usadila detailní mapa rozmístění babyboxů po republice.
Ač je to k nevíře, před nedávnem jsem pekla dort k druhým narozeninám. S nehynoucí láskou! Ještě před tím jsem však procitla u pokusu s miminkem sportovat, jíst jako člověk, případně obyčejně spát. Na noční kojící seance totiž plynule navázalo krocení rostoucích zubů, jejichž počet se u dětí zvětšuje geometrickou řadou, celonoční bdění při každém úplňku, novu, zěmětřesení v Japonsku a přílivu v Austrálii či odhánění nočních můr postavených na krádežích angličáků. S prvním letošním sněhem jsem synka nedočkavě přimontovala k lyžím. Jak jistě tušíte, představa, že bude nadšený, byla taky mylná. Ale konečně jsme spolu upekli perníčky, což se vysněné dokonalosti téměř přiblížilo. Mouky jsme na podlahu vysypali jen kilo, pak se v ní syn vyválel, sežral pár deka těsta a s bolavým bříškem skončil na gauči u zpráv, protože hledat pohádku jsme nestíhali.
Co jsem si naopak nepředstavila ani v nejdivočejším těhotenském snu, je množství nápadů, které dokáže průměrné batole nejen vymyslet, ale také zrealizovat za jediný den. Nedávná hra na holčičku mi přišla docela zábavná. Dokud zahrnovala odličování, krémování a holení nohou. Ale když se mi ve skříni s botami na podpatcích začal hrabat naháč namotaný v tangách a vršku od plavek, vystřídalo rozjímaní nad dětskou roztomilostí akutní pátrání po nejslabším článku dosavadní výchovy.
Mateřství mě připravilo o veškeré iluze, životní ambice i základní lidskou schopnost odlišit sci-fi od reality. Dalo mi ale to nejupřímnější zrcadlo, priority, o jejich pořadí nemusím přemýšlet, a doživotní poctu k někomu patřit. A z toho se dá postavit mnohem víc než vzdušnej zámek s mizernou statikou. Tak zní moje mantra, jež je pro ostatní matky v nouzi libovolně k zapůjčení.
Pro OnaDnes
Šárka Razýmová
Život na gumě
Taky máte za sebou dětství plné rodinných cyklovýletů strávených v závěsu na gumicuku za vašimi rodiči? Kdybych tenkrát tušila, co je to karma, možná bych svému funícímu otci do kopce tak nepřibržďovala.
Šárka Razýmová
Moc máma
Nedávno mi šéfová vyčetla, že jsem “moc máma“. Ten obrat mě zaskočil. Ale protože jsem pracovnice svědomitá a sebereflexe mi není cizí, postavila jsem se tomu čelem a hluboce se nad sebou zamyslela.
Šárka Razýmová
Doba ohluchlá
Taky vám život přijde čím dál tím hlasitější? Umlčujeme pochybnosti o sobě samých, planeta volá o pomoc, ozývají se stárnoucí klouby a celé davy si na telefonu zamilovaly funkci hlasitého odposlechu. Z toho aby jeden ohluchl.
Šárka Razýmová
Ňaderná zbraň
Jsou lékařské obory, kde jsou si pacient a lékař prakticky rovni. Třeba psychiatrie, kde oba ví, že mají pravdu. Mnohem víc je ale těch, v nichž se pacient chytá do poněkud nekomfortních diskriminačních pastí.
Šárka Razýmová
Báječní hostitelé a ti druzí
Jsou tu Vánoce. Za okny se rozsvěcují stromečky, ve školkách a školách se sborově chystají do Betléma, ulice září tisíci světýlek a z obrazovek útočí Popelka na dvanáct způsobů.
Šárka Razýmová
V zenu
Když jsem se v pubertě snažila za pomoci genů, osudu a věcí mezi nebem a zemí přesvědčit zainteresované, že dělat ze mě lyžařskou akrobatku může mít stejné dopady jako vyvíjet zbraň hromadného ničení, víte, co mi odpověděli?
Šárka Razýmová
U fotografa
Jsem tolerantní žena. Nenutím děti dojídat večeři, pravidelně ponoukám muže, aby si zašel na pivo a zásadně nepřemlouvám rodinu ke společnému focení objektivem profesionála.
Šárka Razýmová
Záplava
Trčím v díře, ruce prkenně natažené podél těla a pociťuji smíření. Do hlavy mě opakovaně tříská barevná, dřevěná palička a já zajíždím stále hlouběji. Paličku drží moje dítě. Ve tváři má takový ten výraz vyšinutého děcka z hororů.
Šárka Razýmová
Pokrok nezastavíš
Kde jenom ta složka ....ještě včera tu byla. Ha! Tady je. Nebyla ještě večer žlutá? Někdo mi ji přebarvil. Všechny je přebarvil! Z mého počítače se přes noc stal někdo jiný. Zase??
Šárka Razýmová
Na samotě u lesa
Dokud jsme žili v malém, podhorském městě, setkávala jsem se s názory, že jsme mučedníci dobrovolně trpící pravěkou infrastrukturou, nulovým společenským vyžitím a půlročními sněhovými závějemi.
Šárka Razýmová
Napořád
Měla to být formalita. Svatba po jedenáctiletém vztahu, během něhož se ze dvou stanou čtyři, už prostě nikoho nadšením nerozhýká. Ale nebyla by škoda to odfláknout, když je to jednou za život?
Šárka Razýmová
Škol(k)a života
Tak už i na nás došlo. První rok ve školce. První lásky. První tsunami bacilů. První pugét kytek. Ty nejhezčí dostaly kuchařky, to je jasný.
Šárka Razýmová
Láska lyžařská
„Budu se vdávat!“ vrazila jsem radostně babičce pod nos opravdickej zásnubní prsten. „No, tak se z toho hlavně nepo..,“ zchladila mě ta, od níž bych pochopení mých konzervativních sklonů čekala zdaleka nejvíc.
Šárka Razýmová
Krát dva
I když byla celá planeta dávno přesvědčená, že nikdy neporodím a už navždycky zůstanu jako bójka s nohama, nakonec jsme překvapili.
Šárka Razýmová
Nebe, peklo, ráj
Jsme tu jen na skok, a tak by byla škoda se při něm ani neodlepit od země. Mě dostává do vzduchu plnění snů. Jakýchkoliv. Na jejich třídění není prostor, plním si to všechno. Ostatně, noční můra je taky sen, ne?
Šárka Razýmová
Svatební cirkus
Gejzíry lásky a dojetí, dokonale padnoucí sněhobílé šaty, katalogové počasí a ochota všech se vším pomoci bez keců a nárokování odměny.
Šárka Razýmová
Běžecká čítanka
Běhání je podobná věda jako čtení. Klást rychle jednu nohu před druhou či přelouskat jednotlivá písmena zvládne sice skoro každý, ale dát tomu všemu řád a formu, srozumitelnost a emoce, to už dá zabrat.
Šárka Razýmová
Můj mistr světa
Klofla jsem pana Božského. Má geniální, matematický mozek, sexy svaly, stejně zvrácený smysl pro humor jako já a vlastní sny. A hromadu lyží!
Šárka Razýmová
Fotbalu zdar? Nazdar!
Fotbal v mém nitru od nepaměti živí plamenné dilema, které ještě sílí se sílící propagandou některého z tradičních čutálistických svátků. Milovat nebo nenávidět? Tak nějak tuším, že ani letošní Euro mi to nevyřeší.
Šárka Razýmová
Vynález zkázy
Mateřství mě neomylně katapultovalo mezi zástupce zcela specifického živočišného druhu. Vyznačujeme se hybernujícím mozkem, deseti rukama a několika koly. A řeknu vám, naučit se s těmihle proporcemi žít, není žádná sranda.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 126
- Celková karma 16,02
- Průměrná čtenost 3523x