O běžeckém závodě v horách kolem Matterhornu se silným geniem loci, vražednou pověstí a uklidňujícím souzněním s podobnými šílenci se mi zdálo několik let. O závodě, který se běží v tak řídkém vzduchu, že to člověka nadnáší a umrtvuje zároveň, a který je tak dlouhý, že si ti méně sebevědomí balí čelovku, kdyby se zdrželi přes noc. Byla rána, kdy jsem se po tom snu probouzela se zvláštním mrazením a touhou, a rána, kdy jsem vstávala promodralá, sýpající a zničená jak horník. To chci!
Přípravy začaly půl roku předem sestavením závodního outfitu. Ono trefit odstín růžové na podkolenkách a kšiltovce není žádná sranda. Po krátkodobém přechodu na rohlíkovou dietu (startovný nám sežralo půlku mateřský a ty kompresní podkolenky tu druhou) jsem se vážně zamyslela nad tréninkem. Plán čtyř výběhů týdně doplněných nějakou tou posilovnu pro výkonnější lýtka jsem kvůli bůhvíjakému vytížení byla nucena zredukovat na jeden výklus kolem baráku, dva výhozy dítěte do vzduchu a náhradu pestré stravy čokoládou. To abych z přemíry živin před těmi velehorami zbytečně nepřibrala a přitom zachovala tělu vše, co potřebuje. Čokoládovou izolační vrstvu ocenily hlavně nervy. Z prvního delšího odloučení od syna jsem byla tak nesvá, až z toho ten nebožák ochuravěl a já tak vedle špeků a alarmující výkonnosti řešila drásavé dilema. Zůstat úzkostlivou, ale zato příkladnou matkou anebo si povolit proměnu v silnou ženu, co se nevzdává svých snů? Rozhodla jsem se pro příkladnou matku se sny a vrazila synka babičce.
Chvíli před startem jsem se v závodnickém chumlu srazila se sousedkou z Jizerek a zatímco jsme diskutovaly o tom, k čemu jsou na našich startovních číslech ta malá písmenka, přitočila se k nám dobrovolnice a zaševelila sousedce do ucha: “Písmenko A vybíhá z první řady,“ načež moji souputnici odvlekla proti její vůli někam do budoucnosti. Pak se vrátila pro mě. Asi nemusím popisovat, kam jsem se se svým E dostala. Když mě dav po deseti minutách od výstřelu konečně pronesl startovní bránou, byly už áčka za horama. „Do chůze přejdu, až to bude žebřík,“ rozjela jsem strategii v úvodním, mírném kopci. Po hodině vytrvalého stoupání jsem konečně přestala čekat. Následujících dvacet kilometrů padlo na marnou snahu se v terénu stvořeném pro kamzíky a mistryně světa na kladině dostat před ostatní éčka, loudavá déčka a céčka v křeči. Každý ukořistěný skalp mě tak vyřídil, že než jsem se vždycky na občerstvovačce posbírala, byla jsem zpátky na začátku. Nevěšela jsem hlavu a trpělivě čekala na svoji chvíli. Ta měla přijít v mé nejsilnější disciplíně ‐ drtivém stoupáku na dvaadvacátém kilometru. Moje chvíle skutečně přišla, ale dostihla mě s takovou razancí, že jsem si musela sednout a počkat, až přejdou mdloby. A taky téměř celá abeceda. Přítel, který mě chtěl o pět kilometrů dál vyfotit, vystál při čekání v asfaltu ďouru, v níž by se mohlo zabydlet nové, ledovcové jezero.
Přes to přese všechno jsem do cíle na dvaatřicátém kilometru dosprintovala s vypnutou hrudí. Takže nevím, co znamenaly ty soucitné pohledy diváků provázené naléhavým voláním, ať se na těch posledních padesát metrů ještě zmáčknu. Dostala jsem medaili. A po kolapsu za cílovou čárou skoro i kapačku. To chci!
Pro OnaDnes